CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Míra je velice nenápadná osoba. Vlastně se jako jediný během mé praxe v plzeňském Domu na půl cesty na sebe nesnažil tak jako ostatní upoutat pozornost, zároveň ale působil ze všech nejdospěleji a nejvyzráleji. Nejspíš to bylo tím, čím si už ve svém životě prošel.

Během dospívání se Míra věnoval sportu, moc ho to bavilo a na toto období vzpomíná jako na to nejhezčí, co v životě zažil. Kdo ví, jak by se jeho život vyvíjel dále, kdyby doma panoval klid... Jenže místo klidu v rodině vládly neshody a tak Míra ve svých osmnácti letech sekl se střední školou a z domova odešel. Potuloval se bez cíle po celé republice a v cizích městech se začal stýkat s podivnými partičkami pasáků a feťáků. Odtud byl jen krůček v páchání trestné činnosti, která byla nejjednodušším způsobem jak si vydělat velké peníze během krátké doby. Míra měl náhle spoustu peněz, ale ve společnosti existencí, které toužily jen po drogách a penězích a kde nemohl nikomu věřit., se cítil stále více ohrožen. Tak to šlo pět let, poslední tři roky se navíc přidala závislost na pervitinu. Hlavně pocit tlaku z okolí nakonec Míru přiměl k tomu, aby s trestnou činností přestal. Rozhodl se svůj život změnit a dobrovolně nastoupil do léčebné komunity, kde byl osm měsíců. Jakmile ale léčbu ukončil, přišla si pro něj policie a vzala ho do vazby. Byl obžalován a odsouzen. Míra to ovšem tušil, věděl, že léčbou to pro něj celé neskončí.

Čas strávený ve věznici byl velice těžký. Jako by se vrátil zpět do doby, kdy páchal trestnou činnost. Budíček sirénou o půl šesté, erární oblečení, všudypřítomná stráž, ponorková nemoc, osm lidí na cele, jídlo, které nemělo chuť a stereotypní práce v podobě balení reklamních obálek. A opět zde nikomu nemohl věřit. To byl jeho život ve vězení celých třináct měsíců.

Na svobodu se dostal tento rok v květnu. Sám tomu nemohl uvěřit, že má opět své oblečení, nikde není žádná stráž, může si jít, kam chce. Jenže kam jít?

Míra nakonec našel útočiště v Domu na půl cesty v Plzni, který provozuje Středisko křesťanské pomoci. Vyhráno stále nemá. Na dřívější dobu mu zůstala jako nechtěná připomínka nemoc, se kterou se stále potýká. Je na něm ale vidět odhodlání, že po léčbě chce začít znovu, být se svou přítelkyní, dodělat si vzdělání a pracovat s lidmi, kteří jsou v podobné situaci jako on. Protože sám moc dobře ví, co to je padnout na dno a snažit se opět vstát.