CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Cesta ugandské dívky Elizabeth z pekla zpět do života

Severní Uganda je malebná země. Vypadá přesně tak, jak si ji vysníte poté, co vám někdo do ucha zašeptá „Afrika“. Ve slunci zalité dlouhé travnaté pláně, ze kterých na sebe tu a tam upozorňují stromy, otevírající hrdě své koruny k blankytnému nebi. Toto území obývá několik kmenů, z nichž nejpočetnější a nejsrdečnější je kmen Acholi. Právě z něj pochází krásná osmnáctiletá Elizabeth, na první pohled vypadající jako většina dívek jejího věku. Podíváte-li se jí však blíže to tváře, narazíte na pohled člověka, který musel dospět daleko dříve než většina jeho vrstevníků. V očích Elizabeth zahlédnete strach dívky, která musela za svůj krátký život zažít strašné věci.

Elizabeth byla teprve dvanáctileté děvče, když ji spolu s pěti sourozenci unesla uprostřed noci přímo z rodného domu skupina rebelů, nazývajících se Armádou Božího Odporu. Elizabeth se strachem v hlase vzpomíná: „V naší zemi tehdy už čtrnáctým rokem zuřila občanská válka. Okolní lesy se hemžily rebely, kterým velel nechvalně známý Joseph Kony. Všichni věděli, že nejsilnější „zbraní“ rebelů jsou právě děti, které unesou od rodin a terorem pak nutí bojovat na své straně. Každou noc jsme proto všichni usínali se strachem z přepadení. Občas se někde podařilo zajistit noční ochranu vojenskými jednotkami, ale zdaleka ne všude. Bohužel ani v naší vesnici.“

“Té noci jsem procitla a uviděla, jak matka a ostatní sourozenci dřepí v koutě naší chýše s nepopsatelným strachem ve tváři a ukazují mi, abych zůstala zticha a přikrčila se k nim. Otec seděl u dveří a nervózně svíral v ruce dřevěnou hůl. Uslyšela jsem dupot desítek pochodujících nohou. Vyhlédla jsem z okna a uviděla široký zástup hořících loučí, který se neúprosně blížil k nám…“ Elizabeth se zlomí hlas. Dál nemůže mluvit.

A já se rozpomenu na chvíli, kdy ke mne jednou večer přišla a zeptala se, zda bych si nechtěla popovídat. To jsem ještě netušila, o jak neuvěřitelný příběh se semnou podělí. Proto už teď vím, proč pro ni bylo v některých chvílích těžké pokračovat ve vyprávění.

Tu noc rebelové vypálili celou její vesnici. Elizabeth, její sourozence a další děti donutili obléknout armádní uniformy, svázali je za ruce k sobě a až do svítání hnali kamsi hluboko do buše. Tak hluboko a daleko, aby už nikdy nenašli cestu domu. Cestou je bili tyčemi, ty nejslabší z dětí zahynuly ještě té noci. A tak začal Elizabeth nový život. Život, který se jí vryl do tváře, který jí zašpinil duši černou nesmazatelnou tuží. Život dětského vojáka.

Armádu Božího Odporu tvoří z velké části děti. Stejně jako Elizabeth byly uneseny z domova a doslova všemožnými způsoby donuceny bojovat. Chlapci museli zabíjet, dívky byly zneužívány jako sexuální otrokyně. Elizabeth s hrůzou vzpomíná na chvíle, kdy některé z dětí odmítlo splnit rozkaz velitele. V takovém případě je čekal jediný trest: ubití k smrti. Avšak ne rukou jednoho z velitelů, ale rukama jeho dětských přátel. Každé z nich muselo provinilce bít do hlavy tak dlouho, dokud nezemřel. Stejně se trestal pokus o útěk. Pokud se někomu přece jen podařilo uprchnout, byla krutě potrestána skupina dětských vojáků, k níž náležel.

Elizabeth tak viděla zemřít všechny své sourozence.

To vše ji bralo myšlenky na útěk. Navíc byla často svědkem, ale bohužel i přinuceným aktérem vypalování vesnic, drancování a mučení nevinných lidí. Nevěděla tedy, zda se vůbec má kam vrátit, zda jsou její rodiče ještě naživu.

Elizabeth říká, že z některých dětí, které byly spolu s ní uneseny, jsou dnes již fanatici a bezvýhradně věří myšlence věčného boje rebelů za vyhlazení kmene Acholi a jeho nahrazení novým, lepším. Věří, že Kony se již brzy stane ugandským prezidentem a ony pak budou stát po jeho boku. Jsou mezi nimi však i takové, které v hloubi duše stále myslí na útěk, na návrat domů. Je to však ještě vůbec možné? Co když je jejich vesnice vypálená a jejich blízcí povražděni? Kdo se o ně postará? A co když v nich někdo pozná bojovníky rebelů, kteří sami vraždili a loupili? Bude pak ještě čas někomu něco vysvětlit?

Tyto palčivé otázky braly Elizabeth celých šest let odvahu k útěku. Mezitím musela s armádou opustit Ugandu a žít několik let v sousedním Kongu, které vojáky zásobovalo zbraněmi a jídlem. V Kongu, odkud byl útěk nemyslitelný, se také musela stát jednou z manželek velitele armády. Ve čtrnácti letech porodila syna. Od té doby myslela bez ustání jen na útěk. Nechtěla dopustit, aby její dítě vyrostlo v buši, nechtěla, aby se z jejího syna stal jeden z rebelů. Pak konečně přišla vytoužená noc.

své sympatie k veliteli a vojákům. Chtěla jen jediné - získat jejich důvěru. Onu noc vyrazili všichni vojáci do nočního boje a Elizabeth spolu s dalšími manželkami zůstala v táboře. To byla její chvíle. Dohromady s dalšími šesti dívkami a jejich dětmi se daly na útěk. Prchaly bezhlavě nocí domů, děti na zádech, aniž by tušily, zda je někdo čeká, zda je někdo příjme, zda jim někdo pomůže.

Po nekonečné cestě lesem dorazily do města. Nevěděly kam se podít, bloudily nazdařbůh ulicemi. Dobří lidé je nakonec zavedli na zdejší vojenskou centrálu.

A tam si je vyzvedla sestra Ráchel, spoluzakladatelka organizace Concerned Parents Association - Uganda.

Lidé z organizace sestry Ráchel pomáhají dětem, které byly uneseny. Pokouší se dokonce vyjednávat s rebely o jejich propouštění. Těm, kterým se podaří utéct, nabídnou pomocnou ruku, jako to udělali i v případě Elizabeth. Našli její rodiče, s nimiž teď žije v táboře IDP {Internaly displaced people} a finančně ji podporují, aby mohla dokončit školy, které musela nedobrovolně na tak dlouhou dobu opustit.

Elizabeth si dokáže po všech těch útrapách pomoci a lásky obrovsky vážit: „Nikdy by se mi samotné nepodařilo najít mé rodiče,“ říká. „A kdo by se staral o matku s dítětem, kdo by jí poskytl přístřeší a jídlo? Kdybych nepotkala sestru Ráchel, zůstala bych nejspíše na ulici a zemřela hlady. Jen díky ní jsem našla své rodiče, kteří se s láskou ujali mne i mého syna, Navíc si mohu dokončit vzdělání a snad připravit pro svého syna takový život, jaký si zaslouží.“

“Můj životní příběh je smutný a hrozný zároveň,“ končí své vyprávění Elizabeth, „ale zdá se že se teď obrátil k lepšímu. Nikdy bych však nemohla jít dále novou cestou s činy a vzpomínkami, které mám tak bolestně vepsané do srdce, kdybych se nesetkala s lidmi, kteří mi uměli říci - já ti odpouštím. Díky tomu vím, že vše za mnou je pryč, že je to minulost a že můžu žít dál. Pro mého syna, pro mé rodiče, za všechny děti, které neměly možnost od rebelů utéct. Jako příklad těm, kteří se z pekla buše snad ještě vrátí. Aby věděli, že jsou tady stále lidé, kterým na nás záleží, kteří nám umí odpustit a kteří jsou připraveni nám pomoci.“


Petra Matulová
květen 2006